Před 125 roky se narodil sedmnáctý svatohorský rektor P. Josef Hynek CSsR

Tento neohrožený kněz a dvojnásobný vězeň komunistické totality, patří mezi nejvýznamnější kněžské osobnosti v historii svatohorského poutního místa. Narodil se 7.2.1894 jako nejstarší ze šesti sourozenců v hluboce věřící katolické a rolnické rodině Josefa a Magdaleny Hynkových v Žebnici na Plzeňsku. Rodiče zde vlastnili usedlost a polnosti o výměře 10 ha. O silném duchovním prostředí v rodině Hynkových svědčí skutečnost, že vedle kněžského povolání syna Josefa, vzešly z rodiny další tři řeholní povolání mladších sester Anny,Boženy a Františky. Všechny tři  zasvětily svůj život službě v Kongregaci Školských sester de Notre Dame.

Po ukončení obecné školy studoval Josef Hynek v letech 1906-1914 na příbramském gymnásiu. Ubytován byl díky stipendiu ve zdejším arcibiskupském konviktu pro katolicky orientované a nadané studenty. Obě podmínky života v konviktu splňoval výborně, po celou dobu totiž studoval výtečným prospěchem a víra byla přirozenou součástí jeho života. 

Po maturitě studoval v letech 1914- 1918 teologii na Karlově univerzitě v Praze. Po úspěšném ukončení studia bohosloví byl v roce 1918 vysvěcen na kněze. Nejprve působil jako kaplan v Manětíně, posléze od roku 1923 jako administrátor v Oboře u Kralovic.  Posléze jako diecézní kněz vstoupil v září 1925 do kongregace redemptoristů. Jako nový řeholník byl jeden a půl roku v noviciátě kongregace v Českých Budějovicích. Poté působil od roku 1927 jako misionář v redemptoristické komunitě u svatého Kajetána na Malé Straně v Praze. Vyznačoval se velikou apoštolskou horlivostí a také úctou k Panně Marii.

 V únoru 1946 se po svém jmenování rektorem Svaté Hory, vrátil do Příbrami.  Vzhledem k výborné znalosti příbramského prostředí  a příbramských reálií, nebyl všemi  nadšeně vítán. Zvláště komunisté tušili, že v osobě nového svatohorského rektora budou mít silného ideového soupeře. Přestože cílem republikového vedení KSČ byla strategie likvidace katolické církve, museli zpočátku postupovat opatrně. Důvodem byla snaha získat na svou stranu členy KSČ, kteří se zároveň hlásili i ke katolické církvi. A takových bylo v silně katolické Příbrami a jejím nejbližším okolí relativně hodně.

K prvnímu zatčení P. Josefa Hynka však došlo z iniciativy krajských orgánů Státní bezpečnosti. Před Slavností Korunovace P. Marie 25. 6. 1949, byl P. Josef Hynek poprvé zatčen poté, co se v Praze pokusil dostat k internovanému arcibiskupovi Beranovi. Po celonočním výslechu osmi důstojníky státní bezpečnosti a po následné konzultaci problému se Státním úřadem pro věci církevní, byl ještě propuštěn. Úřady se obávaly negativní reakce poutníků a věřících na slavnosti Korunovace P. Marie, která se konala o den později 26.6. 1949.  I přes tuto tvrdou zkušenost s nastupující komunistickou mocí, vystoupil P. Josef Hynek na Korunovaci a následně také další neděli, před shromážděnými poutníky na Svaté Hoře, na obranu církve. Přes úřední zákaz seznámil věřící s pastýřským listem arcibiskupa Josefa Berana.  Ve svém kázání, kriticky zaměřeném proti kolaborantské „Katolické akci“, se také dotkl tématu počínající náboženké nesvobody. Nezapoměl upozornit i na vyhlášenou exkomunikaci proti všem osobám bojujícím proti církvi. V této době však již byla jeho kněžská a veřejná činnost orgány státní bezpečnosti trvale monitorována. Tajná policie vytvořila ve své struktuře zvláštní církevní oddělení a vybudovala síť informátorů, kteří dohlíželi na kázání kněží.

Úder StB přišel o půl roku později , 11. 2. 1950 kdy byl orgány státní bezpečnosti tajně zatčen a pod falešnou identitou „Josef Fus“  uvězněn. Ve vězení byl tvrdě vyslýchán a po dobu vazby o něm jeho příbuzní neměli několik měsíců žádné informace. Před Státním soudem v Praze, konaném koncem ledna 1951 pod názvem „Pácha a spol.“,  byl poté administrátor probošství a rektor kláštera na Svaté Hoře P. Josef Hynek, odsouzen za trestný čin velezrady § 78 trestního zákona na dvanáct let vězení. Veškerá údajná trestná činnost P. Josefa Hynka spočívala pouze v přečtení pastýřských listů arcibiskupa Berana poutníkům, shromážděným ve dnech 19.6. a 26.6.1949 na Svaté Hoře.

Zášť proti P. Josefu Hynkovi byla ze strany nechvalně proslulého zemědělského tajemníka ONV Příbram, Miloše Tesaříka a ze strany tehdejšího církevního tajemníka Šimona Kubáta opravdu značná. Svatohorský rektor byl k mimořádně vysokému trestu odsouzen za skutek, který se v jiných případech a v jiných regionech, řešil napomenutím, pokutou, možná krátkodobým vězněním. Miloš Tesařík patřil v době únorového převratu 1948 v Příbrami z pozice tajemníka Okresního akčního výboru Národní Fronty, mezi komunistické radikály.  A Josefa Hynka považoval za opravdového třídního nepřítele. Jeho odsouzení mělo mít patrně odstrašující účinek na ostatní duchovní a věřící příbramského vikariátu.

Po deseti letech věznění byl P. Josef Hynek  v rámci prezidentské amnestie Antonína Novotného v květnu 1960, propuštěn na svobodu. Po propuštění žil v rodné Žebnici v  Plzeńském kraji u své sestry Marie Molcarové, hmotně podporován i dalšími sourozenci. Jeho důchod činil v té době pouhých 190 korun a bez pomoci svých příbuzných by zřejmě jen těžko přežil obtížnou dobu. A v této nelehké kněžské a osobní pozici přišla v říjnu 1961 pro Josefa Hynka další rána.

Kvůli ukrývání tzv. „svatohorského pokladu“ byl bezpečnostními orgány opětně zatčen a uvězněn. Jeho druhé zatčení souviselo s velkou akcí tajné policie nazvanou „REDIS“, která byla zaměřena proti ilegálním řádovým aktivitám členů zakázané kongregace redemptoristů. V jejím rámci bylo počátkem srpna 1961 v pěti krajích republiky zatčeno celkem 26 řeholníků. Na základě zpravodajských informací a indicií získaných při výsleších zatčených kněží a laiků, začali příslušníci Sboru národní bezpečnosti opětovně hledat i tzv. „svatohorský poklad“. Tento „komunisty vytvořený „mediální termín“ byl použit pro označení cennosti darovaných v minulých stoletích rúznými šlechtickými donátory a poutníky pro svatohorské poutní místo. Uvedené cennosti však nebyly po záboru Svaté Hory v dubnu 1950, zasahujícími příslušníky Stb, SNB a Lidových milicí nalezeny. Stalo se tak díky statečnosti rektora P. Josefa Hynka a jeho klášterních konzultorů (poradců) P. Františka Líkaře, P. Rudolfa Chytila, P. Emanuela Oktábce a P. Jana Kučery. Po vzájemné dohodě v rámci tzv. konzulty, ukryli na různých místech v areálu Svaté Hory koncem roku 1949 a počátkem roku 1950 řádové a farní cennosti. Vedle historické sošky Panny Marie Svatohorské se zlatými korunkami, cennými liturgickými předměty a zlatého pláště P.Marie- tzv. pancíře, ukryli i finanční hotovost. Nezapoměli na zlaté a stříbrné mince darované v minulosti poutníky a jinými dárci na dokončení soch na oltáři českých patronů. Více než deset let bylo toto velké redemptoristické tajemství zachováno. A to  navzdory skutečnosti, že Milostná soška P. Marie byla počátkem padesátých let, oproti plánu rektora a jeho klášterní konzulty z původního úkrytu vyjmuta a uschována dlouhých devět let mimo Svatou Horu. Nicméně v době zásahu bezpečnostních orgánů, byla díky iniciativě redemptoristy a také svatohorského kaplana P. Josefa Faila, opět ukryta v prostorách kláštera.

Represivní akce „REDIS“ přinesla orgánům ministerstva vnitra mnoho zpravodajských poznatků ohledně redemptoristů a svatohorského poutního místa. Jejich následné využití v rámci trestního řízení, v problematice tzv. „reakčního duchovenstva na Svaté Hoře“,  mělo přinést členům rozehnané komunity redemptoristů další hořké plody. Akce „Svatá Hora“ byla totiž původně zaměřena „pouze“ proti pastoračnímu působení svatohorských diecézních kněží, zvláště kaplanů P. Jana Stejskala a P. Josefa Faila. Tehdejší důstojníci O- StB Příbram kpt. Zdeněk Rampa a por. Evžen Vyroubal starší vyšetřovali oba kněze pro podezření z tzv. „podvracení republiky“. Avšak analýzou obou zpravodajských akcí „REDIS“ a „Svatá Hora“, byla vyšetřovateli zjištěna citlivá informace, že svatohorští kněží ze sbírek vybraných na Svaté Hoře, dlouhodobě finančně podporovali amnestované kněze bez státního souhlasu. Stejně tak, že v duchu bratrské lásky, nezištně podporovali i řeholníky z kongregace redemptoristů a  řádu premonstrátů, po jejich návratech z nucené internace po likvidaci klášterů.

Důsledkem tohoto zjištění, bylo zatčení tehdejšího administrátora Svaté Hory, premonstráta P.Maxmiliána Prokopa Pittermana, stejně jako jeho kaplanů, redemptoristy P. Josefa Faila a P. Jana Stejskala. Společně s nimi byli zatčeni i blízcí laičtí spolupracovníci, kostelník Jan Maleček a účetní Vojtěch Bosáček. V rámci tzv. „realizace“ byla Svatá Hora v polovině října 1961 uzavřena a bezpečnostní orgány provedly v celém areálu důkladnou domovní prohlídku. Během zásahu, potom postupně na různých místech baziliky a kláštera objevili všechny dříve ukryté cennosti.

V rámci zásahu Veřejné bezpečnosti na Svaté Hoře byli ze „zatajení pokladu před státními orgány“, nově obvinění a zatčeni, také tři bývalí svatohorští řeholníci. Vedle statečného rektora P. Josefa  Hynka, který byl teprve před rokem propuštěn po deseti letech nespravedlivého věznění, se jednalo o P.Rudolfa Chytila, bývalého redaktora časopisu Svatá Hora a bývalého klášterního ministra P. Emanuela Oktábce.  Oba bývalí svatohorští konzultoři bydleli podobně jako rektor Hynek u svých příbuzných, pracovali v dělnických povoláních a snažili se žít podle regulí řádové spirituality. 

Po ukončení vyšetřování se u Okresního soudu v Příbrami konaly během ledna 1962 dva soudy. Nejprve se skupinou „Bosáček a spol“, v jehož rámci došlo k odsouzení na Svaté Hoře ustanovených diecézních kněží P.Jana Stejskala, P. Josefa Faila a jejich laických pomocníků. Za vykonstruované obvinění z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a pobuřování byli odsouzeni k trestům od jednoho roku do tří let.  V dalším líčení konaném o několik dnů později, tentokrát se skupinou tří redemptoristických kněží pod názvem „Hynek a spol“, byla komunistická justice ostřejší. Věrný ctitel P. Marie a nebojácný svatohorský rektor P. Josef Hynek byl odsouzen k pětiletému nepodmíněnému trestu. Jeho nejbližší přítel P. Rudolf Chytil ke dvěma a půl roku odnětí svobody nepodmíněně. A poslední zastupující svatohorský rektor před záborem kláštera, P. Emanuel Oktábec k jednomu roku odnětí svobody.

Svatohorské události podzimu 1961 zároveň vyvolaly na Příbramsku velký společenský a mediální ohlas. Představitelé republikové a místní komunistické moci, vycítili šanci a okamžitě  spustili v tištěných médiích nebývalou diskreditační kampaň. Na jaře 1962 připravil redaktor Rudého práva, jistý Jan Fait do tehdy nejrožšířenějšího společenského týdeníku KVĚTY zmanipulované vyprávění událostí pod názvem  „Svatá Hora bez zázraků“. Stejný text byl později přetištěn i ve středočeském komunistickém deníku „Svoboda“ a v okresním týdeníku „Nové Příbramsko“. P. Josef Hynek, který vykonával svůj druhý trest ve slovenské Iľavě musel bezmocně číst nábožensky urážlivý a nepravdivý text, který v Květech vyšel ve třech pokračováních. Okamžitě protestoval v dopise, který se v květnu 1962 pokusil zaslat prezidentovi „socialistické republiky“ Antonínovi Novotnému. Velmi zajímavý text, ve kterém popsal většinu okolnosti kolem ukrytí „svatohorských cenností“, však prezident nikdy neobdržel. Přesto ještě dnes z dopisu dýchá spravedlivé rozhořčení bývalého svatohorského rektora. „Pane prezidente, podle zákonů Božích je církevní majetek nezcizitelný. Kdo jej zcizí dopouští se svatokrádeže“, psal ve svém dopise Hynek. Co jej však bolelo nejvíce, byla skutečnost, že policie odvezla po zásahu vedle několika beden zabavených cenností, také Milostnou sošku P. Marie Svatohorské. „Obracím se na Vás, abyste docílil svým vlivem, aby soška P.Marie, která patří na Svatou Horu, byla opět důstojně povýšena na svůj starobylý trůn“. To se potom po skončení vyšetřování a provedených kriminalistických expertízách skutečně stalo. Nicméně zlatý pancíř P. Marie, její korunky, monstrance a další zabavené cennosti, se na Svatou Horu vrátily z Umělecko-průmyslového muzea v Praze až po pádu komunistické totality. Stalo se tak díky nesmírnému osobnímu nasazení tehdejšího provinciála P. Jana Zemánka, který okamžitě po listopadovém převratu 1989 žádal navrácení  zabavených věcí zpět na Svatou Horu.

P.Josef Hynek, věrný služebník P. Marie, dvakrát nespravedlivě vězněný svatohorský rektor se vrátil z dalšího věznění na Mírově a Ilavě v listopadu 1964. V té době mu bylo sedmdesát roků. A byla to opět rodina, která mu v jeho rodné Žebnici podala pomocnou ruku. Nejtěžší trestem pro něho byl bezesporu zákaz kněžské činnosti. V domě svého bratra užíval jednu místnost a zde také při zatemněném okně sloužil každodenně mši svatou. Rád chodíval na procházky do blízkého okolí, v "jejich vyvlastněném lesíku", mu příbuzní udělali na oblíbeném místě mezi dvěma borovicemi lavičku. Rád zde sedával, rozjímal a modlil se breviář.  Díky pochopení zdejšího faráře, měla rodina klíče od kostela sv. Jakuba, kam se P. Josef Hynek chodil také denně modlit. Velkou radostí  byla pro něj setkávání ze spolužákem ze semináře, přítelem a známým plzeňským knězem Msgre. Josefem Limpouchem. Tento vězeň dvou totalit, se podobně jako Josef Hynek vrátil z vězení na základě Novotného amnestie v roce 1960. Bydlet v Plzni měl komunistickými úřady zakázáno. Proto se na základě zvláštního povolení odstěhoval ke svým sestrám na faru v Potvorově, do malé vesničky vzdálené asi patnáct kilometrů od Žebnice. Zde se oba dva  neohrožení kněží občas potkávali.  Bylo to hlavně díky obětavosti Františka Hynka, který svého bratra Josefa, občas za Msgre. Josefem Limpouchem dovezl na motocyklu. K diskusi měli hodně společenských a církevních témat. Oba generačně blízcí kněží formovaní teologií  tridentského a I. vatikánského koncilu, se po mnoha létech věznění se vrátili do úplně odlišného společenského a církevního prostředí. Život církve byl zcela podroben státnímu dozoru. Řeholní komunita redemptoristů byla „otřesena“ po těžkých úderech státní bezpečnosti, a řešila otázky své další existence. V této době musel mít P. Josef Hynek jistě mnoho těžkých otázek, na které neměl okamžitou odpověď. Přesto zůstal nadále věrný Kristu, Panně Marii a čekal na svoji další kněžskou příležitost. Ta přišla v rámci politického uvolnění během„Pražského jara 1968“. Po dlouhých osmnácti letech se mohl P. Josef Hynek opět vrátit do pastorace, byl ustanoven duchovním správcem sester de Notre Dame v Kardašově Řečici. V kruhu řeholních sester prožil klidný závěr svého nelehkého kněžského života. Často jej zde navštěvoval jeho redemptoristický spolubratr, životní přítel a spoluvězeň P. Rudolf Chytil. 

Smířen se životem a zaopatřen svátostmi zemřel P.Josef Hynek 23.10.1973, ve věku 79 let a v jubilejním 55. roce jeho kněžství. Slavné vzkříšení očekává tento velký ctitel P. Marie a svatého Alfonse v redemptoristickém hrobě na hřbitově u sv. Otýlie v Českých Budějovicích. Čest jeho památce.

Josef Vacek st.