Historie KDU-ČSL za komunistické nadvlády

Jaké byly důvody, které komunistickou stranu vedly k tomu, aby i nadále povolila stranu, jež jí zůstávala ideovým založením cizí, a tedy potencionálně nebezpečná? Jistě tu existoval ohled na Západ, potřeba dokázat, že i v tzv. lidově-demokratických státech platí jisté občanské svobody. Pokud jde o situaci vnitřní, KSČ si uvědomovala, že předúnorovou politickou pluralitu nemůže ihned nahradit monolitní diktaturou. Povolené nekomunistické strany měly za úkol působit v intencích státní politiky na dosud nekomunistické vrstvy společnosti, v případě lidové strany šlo o věřící občany. V životě nekomunistických stran se proto ustavičně střetávaly dvě tendence: směrnice komunistické strany a vlastní nekomunistické názory členstva těchto stran. Komunisté ostatně lidovcům nikdy nedůvěřovali. Členové lidové strany byli především v padesátých letech tvrdě perzekuováni. Poslanec S. Broj byl popraven, poslanec R. Sochorec byl ubit ve vězení, množství členů především z řad inteligence a soukromých zemědělců bylo odsouzeno do mnohaletého žaláře. Příslušnost k lidové straně znamenala hlavně pro inteligenci nebezpečí ztráty zaměstnání, pro ostatní nemožnost dosáhnout lepšího postavení. Děti takto postižených rodičů byly výrazně znevýhodňovány při přijímání na střední a vysoké školy atd. Počet členů lidové strany nesměl v 50. letech překročit stanovenou kvótu 20 000. V některých okresech, kde získali komunisté v r. 1946 více než 50 % hlasů, nebyly organizace ČSL povoleny (např. Kladno, Louny, Žatec, Rakovník, Bruntál, Karviná aj.)

Noví představitelé ČSL (A. Petr, J. Plojhar) provedli na pokyn vedení NF v řadách strany radikální čistku, při níž vyloučili z jejích řad všechny otevřené kritiky KSČ. Stejný osud postihl i zakladatele strany msgre. Šrámka po jeho nezdařeném útěku na západ. Takto "obrozená" ČSL se stala členkou stejně "obrozené" Národní fronty, kde zcela suverénně rozhodovala komunistická strana. Národní fronta se zcela změnila v orgán KSČ kontrolující činnost ostatních společenských organizací a politických stran. Změněná politická situace se odrazila i v novém politickém programu ČSL. Nové vedení ČSL, které tvořilo z velké části bývalí odboráři se zpočátku halilo do frází o obnoveném křesťansko-sociálním charakteru strany ze začátku století. Z původní Moravsko-slezské křesťanskosociální strany si však vzali jenom některé body programu, které se netýkaly svobody jednotlivce a odporu k socialismu. Návrat k "pokrokovým" tradicím lidové strany byl upřesněn v "Programových zásadách" o 12 bodech z dubna 1949. Stranická politika byla omezena na působnost v družstevním zemědělství, mírových aktivitách, kulturní, brigádnické a charitativní činnosti. Pro většinu prostých členů však bylo podstatné, že za základní programové vodítko ČSL bylo i nadále vyhlašováno "křesťanství a jeho mravní a sociální principy". Proto zůstala ve straně i nadále část starých členů, kteří považovali křesťanské zásady za přímý protiklad komunistické ideologie. Existoval zjevný názorový rozdíl mezi řadovými členy ČSL, kteří viděli ve straně omezený kousek svobody uprostřed rudé záplavy a mezi nejvyšším vedením strany, které se muselo řídit pokyny NF. Svoje okleštěné zájmy mohla ČSL ve větší míře prosazovat pouze v oblastech se silnou členskou základnou a s velkou koncentrací věřícího obyvatelstva.

Výraznou postavou ČSL se stal po smrti A. Petra r. 1951 až do r. 1968 její předseda Josef Plojhar. Tento rozporuplný politik se vydával r. 1968 za "zachránce existence lidové strany a její skromné úlohy v socialistické společnosti". Jeho snaha spojit socialismus s křesťansko-demokratickou politikou však stála na vratkých základech. Pomohl sice na jedné straně k přežití lidové strany a aspoň částečnému pokračování její politiky (záchrana církevních staveb, podpora mírové politiky, podněty v zdravotnické a sociální oblasti aj.), zároveň však ještě více svým prorežimním vystupováním kompromitoval ČSL mezi obyvatelstvem. Vedle J. Plojhara však bylo ve vedení ČSL několik charakterních a čestných funkcionářů, kteří v rámci svých omezených možností vzdorovali perzekučním metodám komunistické moci. Proto se vedení ČSL bez větších problémů přihlásilo k demokratizačnímu proudu r. 1968.

Tisk lidové strany dal od vzniku "Pražského jara" prostor demokratizačnímu hnutí, odhaloval komunistické hrůzy padesátých let a psal o pronásledování lidovců Státní bezpečností. Mezi čtenáři Lidové demokracie se stal zvláště populární redaktor Rudolf Ströbinger, jeden z nejznámějších novinářů Pražského jara.

Na zasedání ÚV ČSL 31. 3. 1968 došlo k rezignaci všech členů předsednictva a bylo zvoleno nové vedení strany. Pod tlakem řadových členů musel z funkce odejít J. Plojhar a za předsedu ČSL byl zvolen Antonín Pospíšil. Programové prohlášení sice ještě hovořilo o socialistickém charakteru ČSL, ale některé formulace již požadovaly větší samostatnost a uplatnění v politickém životě. Tlak řadových členů pak postupně narůstal a zejména tisíce nových lidovců vlily spolu s bývalými vyloučenými, do strany bojového ducha. V květnu 1968 schválilo předsednictvo ČSL pracovní program, ve kterém se jako v první z nekomunistických stran NF požadoval pluralitní politický systém: "Národní frontu chápeme jako politický výraz dobrovolného sdružení především nezávislých, vzájemně si na roveň postavených politických stran, jako základnu pro dialog a konfrontaci vlastních hledisek na řešení základních otázek vývoje společnosti," znělo prohlášení. Realizace tohoto programu by v podstatě znamenala návrat do předúnorového politického systému Národní fronty. ČSL byla v programu definována jako důsledně křesťanská a sledující vlastní program. Vpád sovětských vojsk však učinil konec těmto plánům, včetně mimořádného sjezdu, který je měl odsouhlasit.

V srpnu 1968 vedení ČSL jednoznačně odsoudilo okupaci republiky. Příchod sovětských vojsk však učinil konec vystoupení protagonistů Pražského jara v ČSL a ti nejodvážnější museli ze strany odejít. Vnucená tzv. konsolidace strany však narazila v ČSL na rozhodný odpor členstva a probíhala velice pomalu. Na zasedání nového vedení ÚV ČSL v červnu 1970 bylo konstatováno, že "je pociťován pomalý postup konsolidačního a sjednocovacího procesu, který v porovnání s ostatními organizacemi NF postupuje velmi pomalu. Každý krok ke zlepšení situace v ČSL musí být obtížně probojován, docházejí upozornění, že v práci krajských a okresních organizací se prosazují nesprávné názory a tendence..." Fraška s výměnou legitimací r. 1971 byla záminkou k čistkám a možností dosadit do vedoucích funkcí ty, kteří se bez výhrad přihlásili k "normalizaci společnosti". V červnu 1972 se konal 1. sjezd ČSL (doposud konference), který odsouhlasil programový návod pro celé následující období do r. 1989: "Poslání Československé strany lidové". Protagonisté tohoto spisku se pokusili opět o nemožné, tj. spojit socialismus a křesťanský humanismus.

Sedmdesátá a první polovina osmdesátých let se nesly ve znamení stagnace celé společnosti, ale také činnosti neoficiálních struktur, ve kterých v neposlední řadě působili i lidovci. Kostely se po letech opět zaplnily občany postrádajícími pravdu a morálku uprostřed komunistického marasmu. Proto zájem o vstup do ČSL od začátku 80. let opět narůstal.

V souvislosti s demokratizačními změnami v SSSR se začala v druhé polovině 80. let projevovat v ČSL nespokojenost s dosavadní politikou lidové strany. Proti vedení ČSL začali vystupovat jak nezkompromitovaní řadoví členové zasíláním petic a kritických dopisů, tak někteří krajští a okresní funkcionáři, kteří viděli neudržitelnost stávajícího hospodářského a politického systému. Byli to především lidovci z Prahy , jihomoravská stranická organizace, vedení školícího střediska na Klínci, ale i mnozí další ze všech organizací v republice, kteří byli zárodkem reformního proudu ve straně s názvem "Křesťané pro přestavbu" a posléze "Obrodný proud". Cílem Obrodného proudu se stalo co nejrychlejší svolání mimořádného sjezdu ČSL, na němž by bylo možno prosadit zásadní změny ve vedení a povaze ČSL. Tento požadavek podepsalo do poloviny r. 1989 asi 16 000 členů lidové strany. V radiu "Svobodná Evropa" často četli prohlášení lidovecké opozice a zároveň upozorňovali, že dochází k přeměně strany, která může v budoucnosti účinně zasáhnout do české politiky.

Vyvrcholením opozičního demokratického hnutí ve straně byl sjezd zástupců obrodného proudu 14. října 1989 v centru Prahy, v restauraci Savarin. Přes vyhrožování Státní bezpečnosti i delegátům v místě bydliště se setkání podařilo uskutečnit a ukázalo svobodný duch lidovců v době, kdy ještě většina společnosti pasivně vyčkávala příštích událostí. 72 delegátů schválilo řadu dokumentů, v nichž požadovali jak změnu ústavy, tak i politiky Československé strany lidové. Republika se měla stát demokratickým státem s pluralitním politickým systémem, ve kterém by již ČSL nehrála podřadnou úlohu.